Proces vyhoření - kudy vede cesta z černé jámy

Klára Lidová je tanečnice a choreografka, která se mimo jiné zabývá psychosomatickými vlivy na fungování těla. V tomto článku popisuje svou cestu vyrovnání se s vlastními emocemi, která často vedla nahoru a dolu skrz bolest a vyhoření. Jak se naučila naslouchat svému tělu?

#pro kolegy umělce 7 minut

Znáte ten pocit, když hledáte odpovědi na svoje otázky tak dlouho až se smíříte s tím, že jste odpověď nejspíš neexistuje? A pak vám náhoda přihraje do cesty člověka, který vám zodpoví všechno, aniž byste se zeptali? Který začne mluvit o svých zkušenostech a myšlenkových pochodech a popisuje přesně vaše vlastní myšlenky? 

Klárka s upřímností a lidskostí otevírá téma, o kterém se často nemluví, přesto ho někdy v životě zažije asi každý z nás. Moment, když máme pocit, že už mentálně, ani fyzicky nemůžeme dál. Jak tyto pocity zpracovat a kudy vede cesta z černé jámy negativních emocí?

Hluchota k vlastnímu tělu

Tanečníci mají tendence jít za hranice svého těla.

Myslím si, že to tak má hodně tanečníků a artistů. Na jednu stranu mají svoje tělo neuvěřitelně zvědomělé a ten body-mind koncept žijí v praxi a na druhou stranu jsou vůči potřebám svého těla naprosto hluší. Jsou mnohem víc odpojení od svého těla a jsou k němu více necitliví, než netanečníci.

Tanečníci jsou svým způsobem pro fyzioterapeuty nebo pro rehabilitační lékaře poměrně neuchopitelní, protože jsme mistři kamufláže. My na první dojem vytváříme iluzi, že svoje tělo vnímáme a respektujeme, a pak se ukáže, že to tak úplně není.

Spíš, že máme určitou hluchotu. Během tréninku jsme zvyklí posouvat hranice, překonávat bolest, ale ta je vždy varovným signálem. Snadno se tak stane, že tyto varovné signály těla jednoduše přestaneme poslouchat.

Pak dříve, nebo později přijde problém.

Transformace

Naše tělo se postupně obnovuje a mění. Na mentální, ale i na tělesné, buněčné úrovni.

V životě si v cyklech procházíme jistými transformacemi, při kterých máme možnost kompletně změnit svoje myšlení, fungování a svou vizi budoucnosti. Tyto transformace můžou být plynulé a mírné, ale také hodně bouřlivé. To se stane právě v případě, kdy nedbáme varovných signálů, a to, že se řítíme do propasti, si uvědomíme až příliš pozdě.

Je ale potřeba s tím pracovat a uvědomit si, co můžu dělat pro to, aby ten proces transformace příště nevedl skrz naprostý rozpad.

Periodické vyhoření

Pokud svoje tělo neposloucháme, jednoho dne nám energie dojde. Přijde kolaps.

Je to strašně zvláštní, že jsem u sebe vypozorovala takovou periodickou transformaci, která chodí zhruba po šesti letech. Bohužel v těch prvních případech to bylo přes totální fyzický kolaps, protože jsem svoje tělo neuměla poslouchat. Je to i z toho důvodu, že jsem byla vyškolená ruskou školou “No pain, no gain.” Vlastně absolutně nerespektovat svoje hranice únavy, bolesti, ale i hranice osobní.

Když mi nefunguje moje tělo, tak mi nefunguje v životě vůbec nic, protože veškerá moje profese a radost vychází z pohybu, takže se vlastně rozložím kompletně.

A když se mi to stalo už potřetí, tak jsem si začala všímat: “Aha, je tam zhruba šest let.” Tak jsem se začala ptát, jak to udělat, abych nemusela být ke změně donucena okolnostmi a totálním kolapsem.

Cyklus výměny buněk

Je zajímavé, že zhruba za sedm let se vymění kompletně všechny buňky v lidském těle. 

Kožní buňky mají ten cyklus tři týdny, jaterní buňky mnohem delší a pak jsou tu třeba vazivové struktury, které mají cyklus kompletní výměny zhruba sedm let. Takže já můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že to co tvrdily staré čínské a ajurvédské nauky, a sice, že člověk se může každých sedm let kompletně transformovat v novou bytost.

Svaly a buňky mají určitou paměť. Tam se ukládají naše minulá traumata a někdy je skutečně potřeba, aby se obměnily a nahradily se novými. Vlastně to pak vždycky znovu začne fungovat, když se rozložím, a poskládám jinak.

Můžu potvrdit sama za sebe, že jsem se už několikrát znovu narodila.

Klára Lidová - tanečnice a choreografka

Změna uvažování

Většinou se u mě ukázalo, tam opravdu musí být posun nejdřív v tom mentálním poli. Říct si disciplinovaně: “Tak, takhle už nebudu uvažovat.”

Nejdřív mi to tak dva měsíce vůbec nejde, ale třetí měsíc už vidím, že jsem schopná tu myšlenku rozpoznat a zabrzdit předtím, než se rozjede v obří černou sněhovou kouli

V momentu, kdy to šlo skrze ty obrovské bolesti, peripetie a rozpad osobnosti i těla, to nebyla úplně vhodná cesta.

Mám dojem, že teď už se učím transformovat spíš skrze krásu, a hlavně sdílení.

Separace vede k pocitu izolace a ta vede k další bolesti. Naopak skrze sdílení a otevření se ostatním to jde. Hodně dlouho, když došlo k mým transformacím, tak velel mozek: “Vytvoř si barikády a brnění.” Ale pak srdce vůbec nemělo možnost dýchat.

Pro mě bylo důležité si uvědomit, že můžu říct: “Děkuju ti, moje mysli, za tyhle negativní scénáře, je perfektní být připravená, ale už můžeš mlčet a můžeme to nechat na srdci.”

A srdce přijde se svou energií důvěry

Odpuštění a přijetí

Musela jsem si odpustit, uvolnit se a znovu najít důvěru v sebe, v život, ve své tělo a v lidi ve svém okolí.

Dřív když jsem byla vyčerpaná, tak jsem před stínovými emocemi v jungiánském pojetí utíkala. Pořád jsem měla pocit, že vývoj mého srdce a mojí duše bude o tom, že já to jednoho dne překonám, budu dokonalá a už se mě to nebude týkat. Ale pochopila jsem, že to je naprosto utopická vize. Ty stíny tady budou vždycky, a i když já stín v uvozovkách překonám, tak on mě za rok znovu dostihne, protože naše cesta není o tom stát se dokonalým člověkem.

Ano, já jsem občas vzteklá, občas jsem netrpělivá, občas jsem i nelaskavá. A je třeba to přijmout a říct si: “Jo, a mám na to právo”. Každý člověk má stíny.

Jak ven z velké černé jámy?

Důvěrou a přijetím. 

Když už spadnete do cyklu negativních myšlenek, tak je to náročné. Přemýšlím o tom poslední dobou dost často a došla jsem k závěru, že jediná cesta ven, aby došlo k dlouhodobé změně a ne jen k novému startu v tom stejném kruhu honby za štěstím, je skrze přijetí všechno negativního, i negativních sklonů ve své osobnosti

Dát si prostor být občas smutný, občas cítit emoce, které nedávají smysl.

Občas je tím největším krokem vpřed zůstat stát na místě. Zůstat tam kde jste, protože to vám dovolí vystoupit ze začarovaného kruhu a rozhlédnout se, kudy teda ta cesta vlastně vede.

Zklidnění

Dříve jsem se honila za prožitky, teď mě to ale spíš vyčerpává.

Nemám ráda čísla a věkové kategorie, ale nějaká životní etapa mladého věku je podle mě o tom, že je přirozené chtít vyhledávat wow efekty a zážitky. Těmi si člověk naplní život a získá pestrost. Proč chci cestovat - protože chci zažít wow. Vyhledáváme adrenalin.

A to je naprosto přirozená energie, ale třeba já jsem zjistila, že to, co mě dřív posouvalo mě teď po čtyřicítce vyčerpává. Teď už v životě nepotřebuju tolik wow, hledám spíš kontinuitu.

Moje maminka je pro mě neuvěřitelnou inspirací. Je jí sedmdesát a mentálně, ani fyzicky na to vůbec nevypadá. Je to chodící slunce s otevřenou náručí a dokáže mluvit s královnou i s bezdomovcem.

Ale pamatuju si ji v dětství jako tu velmi přísnou, někdy i hysterickou, drillující maminku. A tak jsem se jí ptala: “Maminko, kdy ty ses uklidnila, kdy ty si získala tu důvěru v život, že všechno půjde správně? Že ať jsem jakákoliv tak nějak ten život přece zvládnu?” 

A ona říkala, že to pro ní přišlo po čtyřicítce, a pak po padesátce a přišla ještě větší vyklidněnost.

Je naprosto přirozené zažívat dramatičtější výkyvy, obzvlášť v mladším věku. Každá duše má nějaký rytmus transformace a zrání. Nemusíme tlačit na pilu, naše vyšší já nás k těm posunům dovede. Vše je jen součást pestré skládanky.

Je potřeba mít důvěru v ten proces.

 

Zdroje:  https://www.databazetance.cz

O autorovi článku

Tereza Adamusová
Tereza Adamusová

Na umělecké scéně se pohybuje od roku 2010. Věnovala se výuce žonglování a vystupovala se skupinou T.E.T.R.I.S. Jako performerka prošla několika velkými produkcemi a působila na stovkách představení po celém světě. Od dětského věku se věnovala gymnastice a akrobatickému synchronizovanému plavání. Jako tanečnice a herečka působila v českých muzikálech. Spoluvlastní agenturu Aliatrix a jako kreativní ředitelka je i hlavní producentkou všech velkých projektů.

Přihlašte se pro novinky ze světa umění a showbusinessu

Zadejte prosím svůj email. Žádného spamu se bát nemusíte.

Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů